Jen věrní pamětníci vědí, co zkratka POK znamená. Název není nikterak věhlasný, ale o to víc je působivý. Toto uskupení bylo mým prvním muzikálním krokem, kterým kráčím vlastně dodnes.
Vše začalo na podzim 1990, kdy jsme začali "hoblovat" staré Greenhorny ve složení kytara-kytara-čtyřstrunné banjo. Kvalita za moc nestála, byla však vyvažována chutí a decibely. Po čase jsme mezi sebe vzali dalšího člena, který hned zapadl. Byl jím kamarád Jarda "Pítrs" Šeba a jeho virbl a štětky. A aby se kvalita náhodou nezvedala, vylepšili jsme všechno foukací harmonikou kamaráda Matouše Mirkoviče.
Ač to bylo k nevíře, byli jsme zváni na "hospodské hraní" v takové míře, že jsme hráli i několik dní po sobě. Podle toho také vypadaly naše hlasivky a samozřejmě i prsty na rukou.
Pak přišlo relativně krátké období přerodu na skupinu Desperado, a posléze návrat ke starému názvu POK. To už jsem vyměnil čtyřstrunné banjo za pětistrunné a Mirek Zelenka obsadil pozici u kontrabasu.
Za celou dobu trvání jsme vždy nejvíce spolupracovali s kamarády z kapely Sklerotici z Nové Březové, se kterými jsme odehráli i mnoho společných akcí, velmi rádi jsme se scházeli i s folkovou skupinou Bílý kůň v čele s Vlastou Veselkou a Tomášem Ulrychem, s nimiž jsme v kontaktu dodnes.
Všichni jsme více, či méně prošli řadou kapel, vždy jsme ale rádi kotvili v rodné Lhotě, kde bylo silné zázemí a ještě silnější publikum. Já jsem postupně přibral k banju i akustickou kytaru a hru na banjo nám občas obstaral dlouholetý kamarád a kapelník skupiny Pašáci, Jirka Menda.
V říjnu 2010 jsme oslavili kapelních 20 let parádním vystoupením v "rodné" restauraci ve Lhotě. Zde jsme s Ladzim (Láďa Moravec) a se Zelím (Mirek Zelenka) prožili své muzikantské začátky a přes množství kamarádů, kteří s námi hráli kratší, či delší dobu, hrajeme v původní trojici vlastně dodnes a pořád si máme, co říci. A to nejen muzikálně ...
